10 rad, jak efektivně komunikovat se svými dětmi

“Tak co, jak bylo ve škole?; Jak ses dneska měl?” Znáte odpovědi jako: „Dobrý“; „V pohodě“; „To neřeš“; „Nic se neděje“; „Jako vždycky“ a podobně? Často tato odpověď stačí, ujistí o tom, že je asi všechno v pořádku. Ale opravdu tomu tak je? Za jednoduchými a rychlými odpověďmi se může skrývat i strach, nejistota, obava z vysvětlování či nepochopení. Ne vždy je to jen nechuť s Vámi právě teď mluvit.

Co udělat pro to, aby vás dítě takto „neodbývalo“? Mluvte se svým dítětem. Stačí k tomu 15-ti minutová nenucená každodenní komunikace. Aby se dítě dokázalo svěřit, potřebuje mít s rodičem vybudovaný kvalitní vztah. Jeho udržování a prohlubování chce čas a trpělivost, nenechte se odradit prvními neúspěchy, když dítě není hned sdílné.

Každý vztah potřebuje péči. Je pro Vás těžké povídat si s puberťákem, když má zájmy, kterým nerozumíte? Nejste v tom sami. Řekněte mu to, nechte ho, ať Vám o svém světě povídá.

Jak na komunikaci:

• Komunikujte opravdově. Projevte opravdový zájem o samotné dítě, o téma, které s vámi dítě sdílí, o jeho zájmy, kamarády, úspěchy i neúspěchy. Udělejte si na rozhovor čas a prostor – správné načasování je zásadní. Mluvte klidně a bez rušivých podnětů. Mluvte s ním o svých pocitech (např. „Jsem rozzlobená, když tohle slyším...;Mrzí mě, když...; Jsem smutná z toho, co ...; Udělalo mi radost, když…“).
• Aktivně naslouchejte. Doptejte se na to, co říká (např. “to zní zajímavě, co říkáš, a jak to konkrétně vypadalo?; co jste dělali?; rozumím tomu dobře, že jste…“). Nehodnoťte vše, co říká, neskákejte mu do řeči.
• Důvěřujte. To neznamená věřit slepě všemu, co říká, ale je důležité jeho sdělení nijak neshazovat. Důvěra znamená víra v to, že i přes bouřlivé dětství a dospívání je dítě v jádru dobré a že může dospět v dobrého člověka.
• Podporujte a oceňujte. Podpořte ho ve sdílení (např. „Ráda si poslechnu, co jste dnes s Kubou podnikali; zajímá mě, jak ses měl.“). Můžete mu sdělovat i své příběhy (např. „Já jsem dnes v práci/ s kamarádem zažil/a...“). Vyjádřete ocenění, že s vámi mluví, za to, co vám říká (např. „Jsem ráda, že mi to říkáš.“). Vyhýbejte se ironii.
• Vzájemně se respektujte. Nechte jeden druhého otevřeně vyjádřit svá přesvědčení a pocity bez obavy z odmítnutí - přijímejte to, co vám dítě říká. Nemusíte s dítětem vždy souhlasit, ale dávejte mu najevo, že berete na vědomí jeho pocity (např. „V tomhle s tebou nesouhlasím, ale chápu, že jsi jednal v rozrušení, příště bys to mohl zkusit třeba udělat jinak.“).
• Nebojte se mluvit i o náročných věcech. Dítě tak zjistí, že i vás se týkají nepříjemné věci a umíte o nich hovořit. Ukážete, že i ono může s důvěrou přijít, až se mu bude dít. (Pozor ale na zahrnování problémy, vaše dítě není ten, na koho byste měli „sypat“ všechny problémy a už vůbec ne, chtít po nich nějaké řešení).
• Sdílejte od útlého věku. Mluvte s dětmi o zážitcích od útlého věku. Nedovolte, aby si vaše dítě schovávalo pocity pro sebe. Otevřenost dítěte podpoříte mluvením o vlastních zážitcích a prožitcích (např. „Dnes jsem zažil/a v práci…, zítra mě v práci čeká…, zítra se moc těším na…“).
• Pokládejte otevřené otázky. Vyhýbejte se uzavřeným a obecným otázkám, u kterých dítěti stačí odpovědět jedním slovem. Zkuste položit otázku jinak, aby dítě muselo svou odpověď více rozvést (např. „Co jste dnes dělali ve škole?, Co se ti dnešní den nejvíce povedlo?, Čím tě rozzlobil ten spolužák?, Čemu v tom předmětu nerozumíš?, Jak vypadá to, že si ve třídě nerozumíte?, A co že jste se dnes po škole rozhodli jít do parku?”).
• Učte ho asertivním dovednostem. Naučte ho říkat: „NE“, protože je důležité umět odmítnout dělat nebo říkat něco, když opravdu nechci. Vysvětlete mu, že je v pořádku říkat: „JÁ NEVÍM.“; „JÁ TOMU NEROZUMÍM.“ Ubezpečte jej, že je v pořádku udělat chybu, ale je třeba přijmout zodpovědnost. Vysvětlete mu, že je v pořádku změnit názor. Důrazně mu opakujte, že NIKDO NEMÁ PRÁVO MU JAKKOLIV UBLIŽOVAT, a že říct si o pomoc není slabost.

Komunikace s vaším dítětem by neměla být monologem, ale společným dialogem. Dítě toho má na srdci spoustu, jen potřebuje důvěrný prostor, aby chtělo věci sdílet.